VRAŽEDNÁ NÁHODA

Vražda u pouličního světla

 

Procházela jsem se tmavou ulicí. Vlastně nebyla zas až tak tmavá, jen mi to připadalo. Protože to byla moje duše, jež zůstávala ve tmě. Kolem mě se rozsvítilo pouliční světlo. Nemohla jsem si nevšimnout mého stínu, který se náhle o moc zvětšil. Moje mysl byla lehká, ale černá. Nemohla jsem tomu uvěřit, že to udělám. Ale asi to opravdu dokážu. Dokážu... Zabít ho. Zabít člověka. V ruce jsem svírala nůž. Byl ostrý a čerstvě nabroušený.

Já jsem vždycky nebyla taková. Myslím, no, však vy víte. Tehdy jsem měla přátele. Rodinu. Někoho, kdo mě měl rád. A já jsem byla šťastná, jenomže čas se změnil a náhle jsem se cítila sama. Jen já a smrt po mém boku. Po mém druhém boku stála chuť zabíjet. Ukápla mi slza. Nechci to udělat. Nechci ho připravit o život. Ale musím.

To je klasická výmluva všech zabijáků, vrahů a psychopatů. Ale já nejsem ani vrah, ani zabiják či psychopat. Možná jen. Avšak za chvíli... A pak nejspíš budu pokračovat. Budu dále připravovat lidi o jejich bezcenné životy. Když to tak vezmu, jsem vlastně jenom zloděj, který krade. Životy. A duše. Pomoc. Musím se zachránit sama před sebou. Teď už jsem měla v očích tolik slz, že jsem je vypustila všechny na svobodu. Tekly mi po tváři jako proudy vody.

Vstoupila jsem do místního parku. Ruce se mi chvěly. Cítila jsem strach, ale zároveň něco, čemu se říká touha po dobrodružství. Chtěla jsem objevovat. Zjistit, jaké to je. Jak strašné to je. Nebo to možná ani tak strašné není. Já nevím, a proto to musím zjistit. Nebojte se, snad jde ze mne strach i do okolí. Ale já nejsem ten typ, který zabíjí pro zábavu, zatím ne. Zatím, mám pro to dobrý důvod.

Zařvala jsem, musela jsem se zbavit zbytečného nátlaku na mém srdci. Život mi měl právě skončit. Tím, že to udělám, si ho ukončím, budou mě chtít zavřít jako krysu. A pak jsem si to uvědomila. Tím, že to udělám, tím, že ho zabiju, se nepřipravím o volnost. Právě naopak. Konečně budu volná. Budu si moct dělat, co se mi zlíbí, a toto je jen začátek. Začátek mého úžasného a svobodného života. Život neskončil pro mě, ale pro vás. Tak se těšte.

Moje myšlenka se rozvíjela dál, do nejrůznějších podob a forem. Mezitím už byla tma a mé kroky se po městě rozléhaly snad až do zalehlých koutů. Teď jsem už věděla, co chci. Až přijde ráno, vše bude za mnou. Slunce zakryje ten hrozný čin, který byl spáchán nad pochmurnou částí tohoto města.

Z myšlenek mě vyvedla až jedna lampa. Stála tam jako všechny ostatní. Jak jinak, že? Jenže blikala, to světlo v ní bylo nestálé jako zvuk mých nohou dopadajících na zem. Zastavila jsem se. Čekala. Strach mi svíral hrdlo, myslela jsem jen na to světlo ve tmě. Pak jsem spatřila osobu, jež se na mne za zdí jedné budovy koukala. Trhla sebou a utíkala pryč. Kdo to asi byl? Co chtěl? Sleduje mě někdo? Ale jaký má důvod, chce mě zastavit před tou vraždou? Neví o tom přece nikdo. Neřekla jsem to. Nevyslovila jsem to nahlas, tak jak to můžu zvládnout...

Všimla jsem si nože, ležícího na chodníku. Byl tam, stejně jako já tady. Co se to děje? Znova jsem ho uchopila a zvolna vykročila vpřed. Jako bych svoje sebevědomí nechala stát před tou lampou. Způsobil to snad ten neznámý? Ohlédla jsem se. Nikdy jsem si neuvědomovala, co všechno může jeden pohled způsobit. Lekla jsem se. Skoro až smrtelně.

Stál tam. Viděla jsem ho zřetelně a jasně. Něco držel v ruce. Ale nůž to nebyl. Jak to, že je tu? Neměl být přece doma? Ve svém bytě? Stála jsem a mé nohy už nechtěly udělat ani krok. Podvedl mě?

Bála jsem se. Hrozně moc jsem se bála. On pozvedl ruku, druhou si přichytil tu první, aby neminul. Byla to zbraň, to, co držel je puška, a míří... na mě?

Ozval se výstřel a on neminul...

Pokračování příště...