1. To byla vražda...

Vždycky jsem jim říkal, že to nebyla náhoda. Že moji matku zavraždili... 

Nikdo mi tehdy nevěřil. Mysleli si, že jsem blázen. Všichni. Ti, které jsem pokládal za své nejbližší se mi odcizili, přehlíželi mne, ignorovali...

Věděl jsem, že nemám na výběr. Abych nebyl považován za hlupáka, který věří v něco, co se stalo již před deseti lety, vzdal jsem to. Navíc při obvinění tak bohatého rodu bych získal spíše potíže než spravedlnost. Před samotným rozsudkem jsem dokonce pronesl, že se jednalo o náhodu. Že z toho útesu spadla sama. Tato svá slova si pamatuji, jakoby to bylo včera, co se to stalo. Pomohl jsem snad vrahovi dostat se na svobodu? Přitom bylo nemožné, aby matka spadla z útesu, který znala lépe než své boty...

Už nikdy nechci udělat stejnou chybu jako kdysi. Z mladého blázna se stal starý zoufalec, toužící po odpuštění... Čím starší jsem, tím větší mám pocit, že jsem zhřešil...